MODELY-LODI.cz
MODELY-LODI.cz
MODELY-LODI.cz




Modely-lodi.cz
Přejít na obsah

Řadové lodě vyplouvají do bitvy

Modely lodí | Dřevěné stavebnice | Modely-lodi.cz, Mantua, Occre, Amati, Corel, Artesania Latina, Jotika
Vytvořil v Historie ·
Každý modelář se při studiu historických a odborných pramenů s tematikou válečných plachetnic jistě setkal a narazil i na pojem řadová loď, případně řadová (liniová) loď nějaké třídy. Jaké má vlastnosti, proč se jí tak říká, v čem se lišila od ostatních? Připomeňme si tedy základní fakta.
Řadová loď je typ historické válečné lodi, určené pro boj v linii. Tyto lodě byly používány od zavedení řadové taktiky v polovině 17. století až do poloviny 19. století Jednalo se o nejtěžší lodě válečných loďstev, vyzbrojené byly několika desítkami děl umístěnými na několika palubách nad sebou. Řadové lodě pluly obvykle v bitvě v kýlové linii (tj. v řadě za sebou, odtud jejich název).

Začátky
Dávní plavci nejdříve pluli na malých člunech po řekách, později podnikali cesty i podél pobřeží. Nutnost překonávání vln a silného větru u pobřeží si vyžádala použití plachet. Plavby do větších dalek bylo možno podnikat jen s většími plavidly. Dlouhé cesty však přinášely vetší riziko střetu a potyček s piráty či plavidly jiných zemi.
Bez dobré výzbroje se tedy neobešli. Větší plavidla umožňovala, aby kromě osobní výzbroje měla posádka k dispozici i větší palné zbraně dle technických možností dané doby. Nejdříve se používaly lehké palné zbraně na palubě, později se instalovala těžší děla na příď a záď a nakonec i v řadách na jednotlivých palubách. Ruku v ruce s tímto vývojem se vyvíjela taktika nasazení zbrani při válečných střetech a soubojích.

Dělo je nejdůležitější zbraň
Od poloviny 16. století se dělo postupně stalo nejdůležitější zbraní v námořní válce. Nejdříve se lodi navzájem odstřelovaly z děl na přídi a případně zádi. Z důvodu stability lodí však byla použita děla malého kalibru a rovněž jejich počet byl omezen. Vojenská taktika byla v 16. století stejná jako v předcházejícím období. Poté, co dělostřelectvo zničilo nástavby lodí, ve kterých bylo umístěno vojsko a větší část dělostřelectva, došlo k dobytí nepřátelského plavidla.
Vynález střílny v podpalubí však problém malého počtu těžkých děl s delším dostřelem vyřešil. To vedlo i ke změně taktiky. Přesunem děl do podpalubí se mimo jejich počtu zvýšila i stabilita lodě. Střílny v podpalubí poskytly dělostřelcům i podstatně lepší ochranu před střelami z lehkých palných zbraní nepřítele. To však vyžadovalo změnu způsobu boje tak, aby se do intenzivní palby nedostala vlastní plavidla.

Změna způsobu boje
Novou taktikou se stala bitevní linie, ve které lodě pluly v řadě za sebou a mohly tak plně využít palebné sily svých bočních děl a udeřit soustředěnou silou na protivníka. Eskadry vojenských plavidel se skládaly z řadových lodí, které měly přibližně podobnou velikost. Při boji pluly v jedné linii a manévry prováděly současně tak, jak to odpovídalo taktice. V boji využívaly sílu bočních baterií. Vojenská eskadra bývala rozdělená na přední, hlavní a zadní voj. Dělostřelectvo již bylo hlavní zbraní.
Eskadra lodí v řadové formaci se snažila manévrovat tak, aby měla lepší pozici pro boj. Dělostřelecký souboj zpravidla probíhal ve vzdálenosti 250 až 500 metrů
Hlavní problém taktiky bitevní linie spočíval v tom, že když byly flotily podobné velikosti, tak se námořní střety stávaly nerozhodnuté. Při větrném a bouřlivém počasí a nevhodné poloze linie lodí se stávalo,že větrem nakloněné lodě nemohly část svých nízko umístěných střílen použít   naopak protivníka tato situace tolik neomezovala. Taktika liniového boje byla poprvé použita v bitvě u Malagy roku 1704.



Potřeba kategorizace lodí
Taktika bitevní linie upřednostňovala velmi velké lodě, které mohly stabilně plout a udržet si své místo v linii tváří v tvář silné palbě. Této taktice odpovídal i trend na vytváření stálých flotil s profesionální posádkou. Tito důstojníci dokázali lépe řídit a komunikovat mezi loděmi než toho byly schopny posádky na obchodních lodích povolaných do boje. Nový typ války, který se vyvinul v raném novověku byl postupně poznamenán i přísnější organizací. Bitevní formace se standardizovaly na základě matematicky vypočítaných ideálních modelů. Nasazováni plavidel do liniových bojových celků si také vyžádalo vytvořit kategorizaci lodi, aby bylo možno připravovat bitevy i vedení vojenských akci.
Bylo více pokusů a částečných řešení, avšak formální systém rozdělování bojových válečných lodí námořnictva na počet nebo skupiny nebo „třídy” vznikl až ve velmi rané fázi Stuartovy éry, přičemž první seznamy takové kategorizace se objevily kolem roku 1604. V této době se bojove lodě Royal Navy dělily podle počtu mužů potřebných k jejich použití na moři (tj. velikosti posádky) do čtyř skupin:.

  • Královské lodě (největší lodě) vyzbrojené 42–55 děly a nesoucí nejméně 400 mužů posádky
  • Velké lodě s 38–40 děly
  • Střední lodě s 30–32 děly
  • Malé lodě, která měly méně než 30 děl

Skutečnou kvantifikaci a pevný řád však přinesl až Samuel Pepys, tehdejší tajemník admirality. Ten v roce 1677 revidoval strukturu a stanovil ji jako „univerzální a nezaměnitelnou“ klasifikaci. Hodnocení lodi bylo pro administrativní a vojenské účely. Počet a hmotnost děl určoval potřebnou velikost posádky, a tedy i výši platu a potřebných dávek. Rovněž to naznačovalo, zda byla loď dostatečně silná, aby dokázala stát v bitevní linii. Původní klasifikace Samuela Pepys byla aktualizována dalšími definicemi v následujících letech. Španělsko a Francie měly odlišný systém hodnocení než britský, ale vzhledem k sílící dominanci anglické námořní sily je možno ten anglický systém brát jako vodítko i pro pohled na lodě jiných států.

Kategorie na bázi systému tajemníka Samuel Pepys
První, druhá a třetí třída
Lodě první až třetí třídy byly považovaný za liniové, tedy jejich bitevní vlastnosti byly vhodné pro nasazeni ve formaci dle zmiňované taktiky.
První třída (nad 100 děl, posádka cca 850 mužů) a druhá třída (80 až 98 děl, posádka cca 700 až 750 mužů) měly tři souvislé dělové paluby, dolní, střední a horní a obvykle na přídi a zádi byly ještě další zbraně.


Řez lodí první třídy

Lodě třetí třídy nesly 64 až 80 děl a byly stavěny jako dvoupalubové i když v pozdějších dobách byly i trojpalubové, počet členů posádky byl 500 až 650.


Loď třetí třídy

Čtvrtá, pátá a šestá třída
Menší lodě čtvrté třídy nesly 50 až 60 děl (320 až 420 mužů) na dvou palubách a rovněž byly považovány za liniové lodě, i když později byly spíše využívány jako doprovodné lodě, protože pro velké bitvy se zdály malé.
Menší lodě páté třídy (200 až 300 mužů) a šesté třídy nesly na spodní palubě několik těžkých děl a na horní palubě měly plnou baterii menších zbrani.
Lodě šesté třídy byly obecně užívány hlavně jako doprovod konvojů, pro hlídkové povinnosti a pro přepravu zásilek. Posádku tvořilo cca 150 mužů.
Systém hodnocení neobsahoval plavidla menší než šestá třída. Tato ostatní plavidla byla jednoduše brána jako „bez hodnocení“. Větším z lodí bez hodnocení se obecně říkalo šalupy.

Zařazení lodí dle výše uvedených kategorii nebylo striktní, měnilo se v čase a podle země původu lodě. Rovněž uplatňování taktiky bojové linie nebylo striktní. Vždy záviselo a okamžití situaci a osobnosti velitele. Jako příklad je možno uvést Bitvu u Trafalgaru, kde Nelson na HMS Victory zcela v rozporu se zažitými konvencemi zaútočil na linii kolmo, čímž zcela šokoval protivníka, celou formaci rozvrátil a dosáhl tak historického vítězství.



Některé příklady
Kategorizaci si můžeme pro větší názornost demonstrovat i na některých z našich modelů. Typické lodě prví třídy byly HMS Victory nebo Santisima Trunidad.





Návrat na obsah